Archiv

Co Čech to muzikant?

Jestli je každý Čech muzikant, tak můj táta je Čech jak poleno. Zpívá sice jenom,  když je opilý nebo hraje v televizi hokej, ale zpívá hodně. Zato moje babička si zpívá celý  den, když např.: vaří oběd nebo jde někde na výšlap, anebo když řeknu libovolné slovo, co mě v tu chvíli zrovna trkne, tak hned zpívá a směje se na mě, když se na ní podívám. Na dnešním koncertu jsem si uvědomil, že zpívat je hračka, jenom to stačí chtít.  Ale myslím, že každý Čech je muzikant, jenom o tom neví nebo to nechce projevit.

                                                                                                                  René Szotkowski 7.C

Já a sport

Tyto dvě věci se k sobě hodí jako zima a opalování se. Já sport nemusím. Jediné co dělám za „sport“ je plavání na dovolené (tedy jestli zrovna nemám rýmu a není mi na dovolené blbě jako minulý rok). Poté někdy běžím do školy, do obchodu, ze školy, na počítač J. V tělocviku samozřejmě sportovat musím, a pár sportů mě i baví (žíněnková vybíjená). Ale asi si možná kladete otázku (nebo je vám to jedno), PROČ? Proč se o sport nezajímám? Proč nesleduji fotbal, hokej? Sám to nevím, možná je to tím, že ani můj táta a nikdo z mé nejbližší rodiny se o sport nijak zvlášť nezajímal. Ale (většinou vše má své ale) pokud je BOWLING sport, tak to mám rád. Sice nejsem nijak nejlepší, ale baví mě. Doma mám také pár lehčích činek, na kterých ve volnějším čase posiluji. Sem tam si taky zajezdím na kole.

                                                                                  Jan Szotkowski 7.C

Milý Ježíšku,

snad každý ve svém mládí v Tebe věřil. Já, on, ona, ono…. Vždycky mě táta s mámou zavřeli do pokoje, ať čekám. Prý nechceš být rušen. V té době jsem ještě neměl počítač tak jsem seděl a čučel z okna. Po chvíli mi to nedalo a vylezl jsem z pokoje. Máma smažila kapra a táta dělal, kdo ví co. Zas tak dobrou paměť nemám.  Jednou zazvonil zvonec a táta mi nakukal, že jsi vlezl balkónem. Po odbalování dárků jsme se dívali na televizi. Že já tomu věřil, i když v mládí vidíme ve všech věcech něco kouzelného…Nediv se, to nebylo z mojí hlavy ale z diktátu…Každého jednou napadne, že nejsi. Ovšem každý si najde svůj způsob jak na to přijít.

Zjištění že neexistuješ, je jednoduší než facka. Stačí se podívat na televizi, na plakáty a hned je každému jasné že tady něco nehraje. Já jsem nad tím začal uvažovat jedny Vánoce, když jsem nedostal ani 1 věc co jsem chtěl. I když to bylo něco levnějšího nebo dražšího. Další rok jsem se více díval na Televizní noviny (to se ještě na ně dalo koukat), a přišlo mi divné, že tam bylo asi 5 příspěvků o tom, že je Vánoční šílenství, Obchody zlevňují, Lidé kupují dárky stále více na internetu, Lidé utrácejí za dárky až o 2% méně…a to mi bohatě stačilo. Pak jsem jenom zašel za mámou, řekl jsem ji, že neexistuješ a byl klid.

Dnes už vidím dárky pod pařezem klidně i odpoledne, sedím na PC a tím si zpříjemňuji čekání na bramborový salát a na nové pyžamo a ponožky (jak nečekané). Dárky rodičům kupuji, pokud mi řeknou, co chtějí, babina dostává rok co rok ode mě nové Vánoční přání… Na televizi se sem tam podívám, ale nedívám se tak hodně jako kdysi. Reprízy filmů (Mrazík atd.) jsou ještě horší než Televizní noviny s reklamou v polovině. Když přihlédnu k tomu, že neexistuješ, napsal jsem Ti toho až moc. Ale i přes to Ti mohu oznámit, že jsi právě ztratil pár minut svého neexistujícího života čtením tohoto dopisu. S pozdravem:                                                                                                                                        

                                        JAN SZOTKOWSKI   7.C

Zlatý Jaroslav Kulhavý navštívil naši školu

Jaroslav Kulhavý zavítal do naší školy díky společnosti Happy Snack, jež vyhlásila soutěž ve sběru obalů od tyčinek jejich výroby, a díky žákům naší školy jsme ji vyhráli. Hlavní cenou byl šek na 30 000 Kč na nákup školních sportovních pomůcek a hlavně návštěva našeho zlatého olympijského medailisty Jaroslava Kulhavého, který přijel dne 4. 10. 2012. Samozřejmě jsme si ji nemohli nechat ujít i my, redaktoři, a připravili jsme si pro něj i krátký rozhovor J.Kulhavým

Něco o něm:

Jaroslav Kulhavý je český cyklista závodící v disciplíně cross country. Narodil se 8. ledna 1985 v Ústí nad Orlicí, je mu pouhých 27 let. I přes svůj nízký věk už toho ale stihl opravdu hodně. Mezi jeho největší úspěchy patří nepochybně zlatá medaile ne letošních Olympijských hrách v Londýně, dále pak vítězství mistra světa a mistra Evropy z roku 2011. 

Jaroslav Kulhavý přijel spolu s týmem firmy Happy Snack 4. října 2012, díky soutěži od této společnosti a také díky žákům naší školy, kteří ji vyhráli. Soutěžilo se ve sběru obalů tyčinek Happy Snack, které se dají zakoupit ve školních automatech. Ráno celá škola tuto výjimečnou návštěvu přivítala jak se sluší a patří! Samozřejmě mohla mít každá třída uvítací transparenty, za které se pak udělily body do parlamentu. Když Jarda zdolal překážkovou dráhu, kterou mu naši učitelé připravili pro prověření jeho schopností, a rozdal všechny autogramy, konala se beseda. Bohužel se jí nemohli zúčastnit všichni žáci, ale byli vybráni ti, kteří zakoupili nejvíce tyčinek a tím podpořili projekt, a také žáci, kteří jsou největšími reprezentanty naší školy ve sportu. Na místě se děti rozdělily do čtyř skupin a byl jim rozdán vědomostní test. Pro první místo měla firma nachystána trička s fotografií a podpisem Jardy Kulhavého a také podepsané unikátní láhve na pití. Jelikož měly všechny skupiny test bez chybičky, dostali všichni svou odměnu a na závěr taky každý pořádný kus dort

Měl jste někdy nějaký vážný úraz, který by vás ovlivnil ve sportovních výkonech na nějakou delší dobu?

Ani ne, akorát loni jsem měl nehodu s autem, kdy mi nedalo přednost, takže tam byly nějaké vyražené zuby, zlámaný nos, zlomená žebry a potrhané vazy, ale to bylo jen tak na týden, takže nic vážnějšího se mi nestalo.

Jakým způsobem probíhají testy na doping?

Tak buď se testuje moč, nebo se odebírá krev. Většinou ty testy probíhají stejně, ale často. Během jednoho závodu mám třeba i čtyři testy a ty jsou většinou na moč. My hlavně musíme dopředu hlásit, kde budeme, aby mohla dopingová organizace kamkoliv přijet a toho člověka otestovat, takže ty testy nejsou jenom během závodu, ale jsou kdykoliv.

Jak jste se cítil na svém prvním závodě a v kolika letech jste ho absolvoval?

Asi v sedmnácti. Samozřejmě to pro mě bylo něco nového a člověk má trošku takovou trému. Ale všechny své velké závodu už zvládám poměrně dobře a vždycky do toho dám úplně všechno.

Jaké máte záliby mimo jízdu na kole?

Tak odpočinek, občas jezdím na snowboardu, rád sleduji filmy. Taky dobré jídlo!

A jaké to vlastně je být vítězem zlaté medaile a mistrem světa?

Samozřejmě se cítím dobře, protože ta olympijská medaile je snem každého sportovce a víc už ani nejde dosáhnout v té kariéře. Je to pro mě obrovský úspěch.

                        Autoři článku: Pyszková Gabriela 7. B,  Kowolowská Olga 7. C,  Fotograf: Ondraszková Karolína 7. B

Můj zážitek o jarních prázdninách

Můj největší zážitek o prázdninách byl asi, když jsem šel k panu Oldřichovi Volnému, který má doma nahrávací studio a tam nahrál na elektrické kytaře písničku od nickelbacku. Můj největší zážitek je to proto, že jsem si všechno vyzkoušel a poznal, jak to v takovém nahrávacím studiu chodí a vypadá. Nejprve mi nasadil sluchátka a do nich mi spustil podklad, před pusu mi dál stojan s mikrofonem a já si musel nastavit hlasitost sluchátek tak, abych slyšel sebe i tu písničku. No a zpíval jsem. Poté jsem si  připravil elektrickou kytaru, zapojil ji do elektřiny a hrál jsem tu samou  písničku. Poté přišla na  řadu kamera. Postavili ji přede mě, Olda mi pustil písničku se zpěvákem a já jen hýbal pusou. Byla to zábava, protože jsem se nemusel soustředit na text. Jakmile jsme dokončili tuto písničku, tak jsme se vrhli na jeho počítač a tam jsme všechno smíchali dohromady. Vznikl z toho dobrý výsledek. Panu Volnému jsem za to poděkoval a koupil mu láhev likéru a čokoládu. Tak skončil můj skvělý den. J                                                                    Dominik Kowalczuk 7.C

Dělejte něco se svým životem

V dnešní době je obrovským problémem společnosti lenost! ,,Lidi co si myslíte, že když budete jen sedět doma a čumět na bednu všechno se udělá samo, začněte něco dělat“.
Někteří lidé si myslí, že nemusí nic dělat, je to problém hlavně lidí mladých a nezkušených se životem, kteří byli až doposud zvyklí že za ně všechno obstarají rodiče. Ale každý ,,ptáček musí jednou vylétnou z hnízda“ a když se tak stane je někdy zle. Avšak tento problém není ani zdaleka jen problémem mladých lidí, i mnoho starších trpí jak já říkám ,,lyňorou pieronskou“ nechce se jim nic dělat pořád jen leží, ,,čůmí na bednu“ a pak se diví, že jejich život stojí za ,,prd.“
Proto tento text píšu jako upozornění, že žijeme proto, abychom něco dokázali a ne proto, abychom tady chvíli pobyli a pak umřeli a nikdo si toho ani nevšiml. Snažte se být co nejlepší, aby se o vás pak dlouho vyprávělo, jak jste byli skvělí. Zamyslel se Daniel Lipowski z 9.A

Ach, kdeže loňské sněhy jsou....

Kde? Na zemi. Všude zima,kosa jak v ruském filmě, vítr, nepříjemné počasí, vítr nám fouká do tváří. Jen na základní škole v Jablunkově svítí sluníčko, všichni žáci jsou spokojeni, div se nepřetrhnou při plnění domácích úkolů a přípravě do školy. Učitelé spokojeni, nešetří chválou. Deváťáci se pilně připravují na přijímací zkoušky a ze základky se nikomu nechce. Vzdělání a inteligence nás, žáků jen vzkvétá, chováme se ukázněně, po chodbách neběháme, zdravíme. Do školy chodíme vždy včas, nejlépe 20 minut před zvoněním, nosíme přezůvky, chodíme pro pomůcky, v hodinách nás ani nenapadne zmínit se či zažádat pro propuštění na toaletu.

Teda, asi se dám na psaní pohádek. I přesto, že se B. Němcová kvůli mně bude obracet v hrobě. Všechny Vás zdraví Kawuloková Kateřina, 9.A.

VČELKA, ČMELÁK A VOSY

Byla jednou jedna včelka a ta létala světem už pěknou řádku let. A protože ji už od toho létání bolela křidélka, rozhodla se, že si odpočine na nedaleké kopretině. Ale než stačila zavřít svá včelí víčka, uslyšela ono „bzzz, bzzz.“ Zaradovala se. Takové bzučení uměl vydávat jen její nejlepší kamarád-čmelák Kubíček. A opravdu-za chvíli se na stejné kopretiny usadil i krásný pruhovaný, s křidélky průsvitnými, naprosto dokonalý čmelda. Však také dělal manekýna v Čmelywoodu. „Ahoj Magdo, jak se máš?“, pozdravil čmelák včelku.“ No bezvadně, jen ty vosy mi pořád ztrpčují život. „Jó, to mi povídej“ ,vzdychl čmelda. „Víš co?“ řekl najednou šeptem pruhovaný gentleman. Prý se vosy kamarádí s…“odmlčel se. „ S pavouky!“ „NE!“ , vykřikla s úžasem i úděsem Magda. Oba teď mysleli na totéž: pavouci byli vždy samotáři…a pokud se nyní pachtují s vosama…něco se chystá…něco velkého...a strašlivého.  „No“ řekla rychle, aby zahnala trapné ticho. „Pojď, zvu tě na kafe. Magda zavedla Kubíčka do svého skromného příbytku v úlu, který kypěl životem. Včelka zavřela své dvířka z plástu, aby měli klid. „No tak budeš chtít Nescafé, alžírskou kávu nebo..“ještě to ani nedořekla a čmelák už ji přerušil. „Díky, dám si jen čaj.“ „Černý, zelený…“ „ovocný pokud by byl.“ Zatím co Magda chystala čaj a hledala ve svých skříní(taky z plástu)něco k snědku, Kubíček se rozpovídal. „Víš, dělat v modelingu naní takové, jaké jsem si představoval…Je to jen samé „ten pruhovaný sem, ten pruhovaný tam“a tak dále. Už 50 dnů jsem neměl čokoládu. Prý ji modelky a modelové nesmí jíst,prý je nezdravá a dokonce se po ní prý přibírá na váze! KECY!                                                                        Karolína Kawuloková 5.B

První jarní den a má cesta do školy

Jaro – čili první dny sluníčka jsou pro mě velice zlomové. Po dlouhé zimě, mrazu a zamračené oblohy je tady konečně teplo, hezké počasí, krátké rukávy, poloboty a užívaní si venku. Již od rána mám veselou náladu a nemůžu popřít, že je to vina prvního jarního dne. Cestu do školy jsem jako obvykle strávila se svým kamarádem. Tak jako každé ráno jsme si po celou cestu povídali a pochopitelně nesmělo uniknout ani nevyhnutelné téma o jaru, krásném počasí a vše s tím společným.

Radka Molinová 8. B

Akce Kuře- Pomozte dětem

Nedaleko Jablunkova, za nejznámější hospodou a největším kopcem, se z docela obyčejné malé skořápky vyklubalo něco, čemu nikdo nemohl přijít na jméno. Nepodobalo se žádnému jinému dosud známému stvoření. Bylo žluté  s červeným zobáčkem, a  bylo opravdu zvláštní. Celé jeho tělo bylo z plyše, kolem břicha to mělo přetáhnutý záchranný kruh a na kur domácí to bylo příliš veliké. Farmář, kterému se mu tento zvláštní  tvor vylíhnul, nakonec prohlásil: „Toš vypadáš jak to žluté kuře, toš to jím asi i budeš, ne?“ A tak mu začali všichni říkat Kuře. Jak zvláštní měl život, od malička byl středem výsměchů, záchranný kruh, který se nedařilo ničím sundat dolů, mu překážel takřka ve všem.
Ale nic netrvá věčně, jednou šli přes Jablunkov moderátoři televizní show, která už roky pomáhá dětem bez domova. Když viděli, jak se to podivné zvíře pase s ostatními na louce, řekl si: „Och, to je nádherní zvíře, takoví v Praze nemáme! Já ho chcy, bude z něj televizní atrakce!“ řekla paní Marcela a Tomáš taky souhlasil.  Odvezli si ho s sebou do Prahy a hned hrálo v živém vysílání Akce kuře – Pomozte dětem. Ani mu nemuseli shánět kostým, prostě celebrita..

                                                                                                                                                                                    Radka Molinová 8. B

                                    Taky letos jsem nezahálelo a zase jsem toho dost vybralo! Jste skvělí, mám Vás rádo!!!

Nejlepším spojencem  Kuřete  je dlouhodobě  ZŠ Jablunkov a obyvatelé tohoto města

Naše škola se jako každým rokem zúčastnila sbírkové akce, abychom opět pomohli těm, kterým sudičky nad kolébkou nepředpověděli život zdravých, život, který známe my ze svého každodenního stereotypu. Projekt Kuře pomáhá hendikepovaným  dětem a mladým lidem do 18 let,  a proto i my se snažíme touto sbírkou  účinně zvyšovat  kvalitu jejich života.
            Letošní ročník byl velmi úspěšný. Žáci naší školy se zapojili rádi a s nadšením si  rozdělili jednotlivé úlohy, společně se domluvili. Vybírali v kostelech, ve školách i v ulicích města, někteří odvážnější vstoupili také do restauračních zařízení všech cenových skupin. Vybrali jsme celkem 31 161 Kč, což v době, kdy někteří lidé mají skutečně hluboko do kapsy, je výsledek velmi uspokojivý.
            Dovolte mi poděkovat za nás za všechny všem těm,  kteří přidali ruku k dílu, ať už v přípravné části, či v samotném  výběru. Zvláštní uznání  patří  Mgr. Janě Sagitariové, která svým neúnavným přístupem celou akci .

 Kawuloková Kateřina, 9.A, ZŠ Jablunkov

České balady v Jablunkově

Falešní kamarádi

Ze všeho nejméně mám ráda falešné přátelství. Nedávno to zažila jedna má kamarádka. Snažila jsem se ji pomoct, a tak jsme o tom mluvili. Cítila jsem se velmi špatně, i když se to nastalo přímo mě. Znám pár lidí, o kterých si myslím, že se jim nedá věřit, ale snažím se v nich najít pozitivní stránky, přece jen nikdo není dokonalý. Také nechápu pomlouvání za zády, zvláště u lidí, kteří o vás nic neví. Na světě je tolik kritiky, jenže kdo jí má pořád unášet. Vůbec se neberou ohledy na ty, kterým to ubližuje. Pokud to takto půjde dál, svět bude samá faleš a neupřímnost. Mělo by se s tím něco dělat. Otázka je jak?! Ze všeho nejvíc mě fascinuje, když člověk kritizuje druhého v něčem, co dělá a přitom on dělá to samé, jestli ne hůř. Já osobně si stojím za svým názorem. Buď to dotyčnému řeknu přímo do očí a promluvím si s ním, nebo to ignoruju. Záleží na tom, o koho jde.

Tereza Tacinová 8.C

Samota

Jeden problém mou duši týrá

její nejhlubší kouty sžírá.

Myslím na ni ve dne, v noci,

ani Bůh nemůže pomoci.

Tou věcí a tím utrpením je samota,

mé ponuré myšlenky dohromady motá.

Tiché a zlé hlasy mi našeptávají,

mé snahy odolávat pokulhávají.

Ach, jsem tak strašně sám,

jak moc závidím Vám...

Že určitě máte mnoho věrných přátel,

jen já jsem pořád jejich pouhý badatel...

Hledám, pátrám, ale nenacházím je,

bez povšimnutí prochází kolem mě...

Možná za to mohu sám – netuším...

Možnost tu ale je – praštit se vším.

Tak beru do ruky nůž,

abych zkoncoval to už...

Zuzana Lipowská, 14 let

Už se na to nemůžu dívat

Škola

Každý den to samé, každý den chodit s těžkým srdcem do té nudné školy, usedat na své místo, nachystat si potřebné pomůcky, dávat pozor, nevyrušovat. Každičký den se tyto aktivity a spousta dalších opakují. Učitelé jako by taky neměli trochu rozumu, jako by nikdy sami nebyli žáky. A proto jako naschvál střílejí jednu písemku za druhou. Jako bychom byli perpetumobile. Nevzpomínám si, že bych za posledních pár týdnu mohla říct „Dnes je konečně den, kdy nepíšeme žádné písemky!“ Už se opravdu nemůžu dívat, jak mi přibývají špatné známky v matematice, i když chodím na doučování, i když dávám v hodinách pozor, matematice prostě nerozumím. A jsem velmi zvědavá, jak dopadne zítřejší čtvrtletní písemka.

 Radka Molinová 8.C

Kovářské umění

Kováři ve starých dobách museli umět vykovat spoustu různých předmětů. Kovat podkovy pro koně v celé vesnici také nebylo zrovna lehké. Okovat neposlušného koně dalo velkou práci, ale kováři museli okovávat všechny. Největší mistry tohoto umění byste však našli v Nordmaru. Jedině pořádný kovář z Klanu Kladiva věděl, jak překovat magickou rudu v ingot, skout s důležitými komponenty, dlouho ji překovávat a pracně vykovávat, aby konečný výsledný meč byl skvělým darem pro mocného válečníka.

Daniel Lipowski, 9.A

 s Monikou Martynkovou
„Mám strach z přijímaček“

1. Můžeš se našim čtenářům představit?
   Jmenuji se Monika Martynková je mi 15 let a chodím do 9. B. Ráda trávím čas se svými kamarády a mám ráda hudbu.
2. Jeden z tvých koníčků je tanec, jak dlouho už tančíš a jaký styl? Tančím teprve 4 roky standardní a latinsko-americké tance. Závodně tančím pouze 2 roky.
3. Kdo je tvůj taneční partner?
   Tančím s Markem Walachem. Je mu 15 let a pochází z Třince.
4. Vyhrála jsi už nějakou cenu? Pokud ano, která má pro tebe největší cenu?
   Pár cen už jsem vyhrála. Nejcennější byla asi cena z „Mistrovství České republiky“, kde jsem skončila se svým partnerem 3.
5. Jsi v 9. třídě, už víš, kam se budeš hlásit na střední?
   Budu se hlásit na Gympl do Třince ale otázkou je, jestli se tam dostanu. Mám strach z příjmaček.
6. Budeš v tanci dále pokračovat ?
   Ano, chtěla bych v tanci pokračovat, protože mě to hodně baví.
7. Máš své motto nebo oblíbený citát?
   Prozatím žádné motto, ani citát nemám, ale to se může změnit.
8. Co bys chtěla vzkázat našim spolužákům ?
   Ať se učí, protože to budou v budoucnu potřebovat. A přeju letošním deváťákům hodně štěstí na příjmačkách aby se všichni dostali tam, kam chtějí.

Děkuji ti za rozhovor a tvůj čas.
(rozhovor byl pořízen 7. Února 2012)

Všechno nejlepší do nového školního roku Vám přeje redakce našeho časopisu.

O prázdninách jsem byla u moře. A tam se mi stalo něco opravdu divného. Byli jsme celá rodina ve Španělsku. Čili: Taťka, mamka, sestra a já. Byli jsme ubytovaní v jednom luxusním hotelu kousek od pláže. Měli jsme tam být původně jeden týden, ale díky jedné věci jsme tam zůstali tři týdny. Jednou jsem se takhle procházela po pláži, hledala jsem vhodné místo na lehátko. Když jsem tak šla, tak mě napadlo, že bych si mohla jít zaplavat. Tak jsem se šla převléct do plavek v hotelu. Vyšla jsem z hotelu a šla si teda zaplavat. Jak jsem tak vcházela do moře, na něco jsem stoupla. Zvednu to a to je španělská mince. Tak jsem si ji teda vzala. Jdu o krok dál a zase na něco stoupnu. A ona je to další mince. Tak jsem se potopila pod vodu a tam těch mincí bylo asi ještě deset. Tak jsem je sesbírala a šla je ukázat rodičům. A rodiče mi řekli, že to jsou starožitné mince. Potom jsme zajeli s rodiči do města ukázat je starožitníkovi a ten řekl, že mají strašně velkou hodnotu. Tak on si je od nás koupil a my jsme si zaplatili hotel na dva další týdny a tak jsme tam zůstali déle. Mamka s taťkou byli na mě pyšní. Já jsem z toho samozřejmě měla radost. Ale v hlavě mi pořád zněla otázka „ Odkud se v moři našly tak staré mince“. Alžběta Žídková 9.C

Letošní prázdniny byly jedny z nejlepších. Objevila jsem ostrov plný divů, který nebyl nikdy, nikým nalezen. Stál uprostřed oceánu, nebyl nijak obzvlášť veliký, ale jeho prozkoumání mi zabralo celé prázdniny. Měla jsem co dělat, abych se včas vrátila do školy. Tato dobrodružná cesta nebyla nijak finančně náročná, takže vřele doporučuji, pokud ovšem to kouzelné místo najdete. Pomyslně jsem si ostrůvek rozdělila na přední a zadní část, bez pomyšlení na rozdělení světových stran. Viděla jsem spoustu věcí, které byly na klima ostrova a oceánu poměrně zvláštní. Uprostřed ostrova stál les. Klasický zelený les, který běžně vidíme u babičky na chalupě. Byl velký, až jsem se divila, že se na ostrov vejde. Hned u vchodu mě vítaly keříky malinovníku a ostružníku. Nerostou tyhle keře jen u nás v Česku? Nabrala jsem si hrst tohoto ovoce a pokračovala hlouběji do lesa. Byly tam snad všechny typy stromů, od opadavého modřínu, přes exotické kaučukovníky, až po neopadavé smrky. Na jejich větvích se pohupovaly maličké opičky, z jejichž křiku bylo jasně poznat kdo je v lese králem. Jeden opičák byl smělejší než všichni ostatní a opatrně seskakoval na nižší větvě, až byl téměř u mě. Natáhla jsem k němu ruku, ale on s křikem uskočil a v tu ránu byl opět na samém vrcholu statné borovice. Radka Molinová 9.B

Prázdniny jsou pro každého krásný okamžik volna a spoustu jiných zážitků. Mnozí jedou na dovolenou za mořem, jiní dávají přednost raději nějaké turistice. To já jsem letos letěla letadlem do Řecka na ostrov Kos a byli jsme ubytování v areálu, který se jmenoval Marmari Beach. Blízko bylo moře s krásnou písečnou pláží, kde tu a tam někdy najdete malou vyplavenou mušličku. Celý areál byl plný různých keřů a palmami byly ozdobené i písečné pláže. Večer jsme šli se okoupat do moře a podívat se na západ slunce. Západ slunce byl nádherný a moře bylo černé jako inkoust. Trochu jsem se bála do moře vejít, ale odhodlala jsem se a vstoupila do černého moře. Každá vlna byla velká a tajemná, ale byla stejně krásná a fascinující jako západ slunce. Párkrát jsem vdechla slanou vodu, která mě štípala v nose, ale dalo se to vydržet. Noc tam byla opravdu horká a nesnesitelná, ale po týdnu strávený v Řecku jsem si na to trochu zvykla. Zapluli jsme si i na vedlejší ostrov, kde jsme se vydali na největší sopečný kráter. Na ostrově byla taky pláž se sopečnými kameny, a tak jsem si dva kameny vzala domů. Jsou úplně hladké a jemné zkrátka jsou senzační. Celá dovolená byla super, ale vše jednou skončí. Soňa Hawliczková 9.C

O letošních prázdninách jsme s kamarády podnikli cestu kolem světa. Navštívili jsme plno zajímavých míst a dozvěděli se hodně nových věcí. Pluli jsme po moři dny a noci. Byla zima i teplo. Světlo i tma. V zahraničí jsme se dorozumívali anglickým jazykem, takže jsme se toho hodně naučili, i když to někdy nebylo tak snadné. Nejvíc nás zaujal New York. Plno aut, které neustále troubí, lidé, kteří se pohybují po městě jako mravenci v neustálém stresu, kupující si jídlo ve fastfoodech mezi vysokými mrakodrapy, ale hlavně jsme potkali plno známých osobností, se kterýma jsme se i vyfotili. Ochutnali jsme plno jídel: Kraby, mušle, šneky, žáby a to nejlepší chobotnice. Na druhý den nám bylo překvapivě špatně. Užili jsme si plno zábavy, když jsme jeli stanovat a chtěli jsme si rozdělat oheň. Nikdo z nás to neuměl, ale nakonec se nám to společnými silami podařilo. V Německu jsme navštívili zábavní park, ve kterém jsme vyzkoušeli všechny atrakce. Tento celodenní výlet patřil k nejlepším ze všech. Úžasné byly také večerní procházky po pláži se západem slunce. Přes den jsme si na pláži užívali sluníčka a vysokých vln. Na tyto prázdniny budu ještě dlouho vzpomínat a těším se na další aspoň tak krásné prázdniny jako ty letošní. Tereza Tacinová 9.B